Pokračování článku o jedné z nejlepších kriminálek devadesátých let nás zavede do ulic Los Angeles, kde navštívíme několik pro děj důležitých lokací. Čeká nás také průzkum epické přestřelky a především masivní analýza samotného filmu. Nezasvěcené čtenáře předem upozorňuji na přítomnost spoilerů.

Město andělů

Veškeré natáčení se podařilo vměstnat do letních měsíců roku 1995 a celkově si vyžádalo rovných sto osm dní. Michael Mann si z předem vytipovaných lokací pečlivě vybíral a upřednostňoval především městské části, které se dosud ve filmech objevovaly jen minimálně nebo vůbec. Podobně jako u Posledního mohykána dýchá téměř z poloviny veškerých záběrů nálada magické noci, což je pro Manna jakožto experta na natáčení nočních scén příznačné. Tuto dovednost režisér vypiloval k dokonalosti především díky časté spolupráci se svým dvorním kameramanem s italskými kořeny. Dante Spinotti má jedinečné vizuální vnímání prostoru, jež dává filmům, na kterých se podílí, značně autentický smysl pro realitu. Častým užíváním kamerových filtrů dokáže navodit svíravě klaustrofobické pocity i mysteriózní atmosféru. I proto má noční L.A. v Nelítostném souboji ono specifické namodralé zabarvení.

Z řady budov i městských zákoutí, ve kterých štáb a herci pomáhali režisérovi vybudovat jeho epický kriminální monument, se později staly turisty často navštěvované zastávky. Jiné byste dnes pro změnu hledali marně. Velký prostor dostalo kupříkladu losangeleské mezinárodní letiště, širokou veřejností často nazývané svým letištním kódem LAX. Svou pozornost si uzmul i opodál stojící hotel Hilton. Obě místa jsou neoddělitelně spjata s osudovým vyvrcholením filmu. Štáb měl přitom nemalé štěstí, neboť tou dobou v Kalifornii řádil bombový atentátník Ted Kaczynski a jednou z reálných možností mohla být klidně i nekompromisní stopka z vrchních pater úřadu pro řízení letového provozu. Svou úlohu sehrála i nemocnice St. Mary nacházejí se asi třicet kilometrů od centra Los Angeles. Právě z této nemocnice Neil McCauley ukradne sanitku důležitou pro úvodní scénu s přepadením obrněného transportéru.

Knihkupectví jménem Hennessey & Ingalls, kde McCauley kupuje knihu o metalurgii a rovněž zde naváže vztah s nesmělou Eady, se nacházelo v Santa Monice. Dnes už však prostory dávno slouží docela jiným účelům. Podobný osud potkal v roce 2014 luxusní restauraci Kate Mantilini, protože majitel budovy zvedl extrémním způsobem nájemné, s čímž se provozovatel nedokázal smířit. Restaurace sídlila na Wilshire Boulevard, kousek od Beverly Hills, a plných dvacet sedm let lákala hosty na pokrmy vybrané kvality. Její popularita pochopitelně ještě vzrostla po premiéře Nelítostného souboje. Vždyť kdo by si nechtěl dát dlabanec v místě, kde došlo k ikonickému setkání dvou hereckých legend? Ulice South Figueroa Street vypadá dnes takřka stejně jako v roce 1995 a ve známost vešla především tím, že se zde natáčela jedna z nejlepších přestřelek filmové historie.

Příprava je základem úspěchu

Michael Mann je perfekcionista. Neprojevuje se to pouze na jeho vybroušeném režijním stylu, ale také na práci s herci a zkoumáním "historie" postav, které ztvárňují. Mann na tato témata s herci dlouze a důkladně diskutuje. Odkud daná postava pochází? Proč se chová tak, jak se chová? Jaké měla dětství a rodiče? Že se žádné takové ani podobné informace nenacházejí ve scénáři? Co má být, hlavně, že tento puntičkářský přístup pomůže prokreslit charakter každé jednotlivé postavy. Například herec Mark Ruffalo musel kvůli roli policisty z filmu Collateral (2004) absolvovat dvoutýdenní střelecký výcvik, a to navzdory faktu, že ve filmu zbraň ani jednou nepoužije. No jo, ale co když se střílet musí a daná scéna má navíc tvořit jeden z vrcholů snímku? Inu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Bankovní loupež a následné střelecké inferno v centru Los Angeles mělo jediný cíl. Působit maximálně realisticky. Za tímto účelem byl najat bývalý seržant speciálních jednotek Andy McNab. Zastával funkci technického poradce zbraní, ve spolupráci s režisérem navrhl osnovu celé přestřelky a zároveň fungoval jako trenér, s nímž herci v rámci předprodukčních příprav absolvovali tříměsíční trénink. Herci během náročné přípravy stříleli ostrou municí, naučili se rozebírat a čistit samopaly a osvojili si některé vojenské techniky pohybu. Po návratu z výcvikového střediska si všichni počínali jako naprostí profíci. Vstupme nyní v následující kapitole rovnou do filmu a rozeberme si nezapomenutelnou akční pasáž od A do Z.

Válečná zóna

Už během bankovní loupeže můžeme vidět absolutní klid a vysokou úroveň profesionality, s níž lupiči k celé záležitosti přistupují. Jejich chování je nenucené, útočné pušky M4 mají dobře schované a každý má přesně stanovenou roli. Pak přijde na řadu odhalení a sled předem daných úkolů. Ovládnutí prostoru, uklidnění zaměstnanců, získání kořisti, demonstrace síly, avšak žádné zbytečné zabíjení. Všimněme si, že šéf bandy Neil MacCauley drží po celou dobu prst rovně mimo spoušť, čím eliminuje možnost nechtěného výstřelu. Celá akce jde přesně podle plánu a banda se i s ukořistěným lupem přesouvá k připravenému autu. Záměrně z banky vycházejí po jednom, aby na sebe zbytečně nepoutali pozornost. Bohužel pro ně policie dostala echo a obklíčila celou ulici South Figueroa Street i její přilehlé části. Jako poslední se k autu blíží usměvavý Chris, který před sebou spatří dva policisty a náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, započne filmová revoluce. Narozdíl od drtivé většiny tehdejších akčních snímků vypálí Chris těžkou dávku směrem k policistům z ramene, nikoliv od boku.

Lupiči nejprve nasednou do auta a začnou odjíždět, ale jejich vozidlo je policejní palbou vyřazeno z provozu. Před nimi a za nimi jsou zátarasy a také desítky po zuby ozbrojených policistů. Zdánlivě to vypadá jako neřešitelný problém, ovšem nikoliv pro naše lupiče. Následující přestřelka v ulicích je natolik přesvědčivá, že se po dlouhá léta pouštěla rekrutům námořní pěchoty jako dokonalý příklad bojového konceptu „bounding overwatch“. V praxi jde o taktický střídavý pohyb koordinovaných jednotek, který v případě potřeby umožňuje potlačení nepřátelské palby na podporu vlastní útočné síly nebo její obranu. V nadcházejících deseti minutách si postavy navzájem poskytují krycí palbu a účinně potlačují policejní útok. Efektivně komunikují a pohybují se stejně jako vycvičení pěšáci. Chris a Michael z auta vystoupí jako první a bleskurychle se přesunou za kryt, jenž tvoří opuštěná auta rozesetá na ulici. Svými zbraněmi zasypávají důstojníky bouřlivým krupobitím potlačovací palby a funkčně je donutí, aby se kryli. Jakmile Chris zakřičí povel „Go!“, Neil automaticky běží blíže k zátarasu a najde si další kryt.

Sledujeme doslova učebnicovou taktiku námořních střelců zakomponovanou do hollywoodského filmu. Vzorec opakující palbu a následný pohyb je založen na jednotlivci, případně dvoučlenném týmu, jenž si poskytuje vzájemné krytí, zatímco zbylý člen postupuje směrem do bezpečí nebo útočí na nepřátelské pozice. Tento manévr lupiči s úspěchem opakují a neustále postupují kupředu. Jak můžeme sledovat, Chris a Michael po celou dobu bedlivě sledují Neila, který působí jako velitel jednotky. S tím, jak se bojový tým blíží k policejnímu zátarasu, roste zároveň přesnost a smrtelná efektivita vypálených kulek. Máme tu i jeden poměrně dlouhý, velmi zajímavý záběr na Chrise. Od Neila zazní pokyn „Go!“, Chris automaticky vyrazí vpřed k dalšímu krytu a začne střílet. Nejprve pálí dopředu, aby se mohl přesunout Neil, pak se otočí a pošle dávku dozadu, čímž zajistí bezpečný přesun Michaelovi. Náhle to přijde. Chrisovi dojde munice. Co bude následovat teď, panika? Kdepak.

Chris okamžitě zaklekne a současně vytahuje prázdný zásobník. Z vesty popadne další, vloží ho do pušky, plácne do něj dlaní, aby se náboje srovnaly a opět zahajuje palbu. Perfektní! Taktika lupičů je sice účinná, ale pořád jsou to přeci jen záporáci. Jeden z detektivů se dostane Chrisovi do zad a střelí ho do ramene. Neil v tom raněného parťáka nenechá, zvedne jej a oba pokračují v útěku, přičemž Neil neustále jistí ústupovou cestu opakovanou palbou. Nakonec utečou a zachrání si život. Michael takové štěstí nemá. Při útěku střílí naslepo po dotírajících policistech a zmocní se malé dívky, kterou použije jako štít. Jenže na mušce už ho má Vincent Hanna. Svou útočnou pušku FN FNC-80 si posadí vysoko na rameno, zavře jedno oko, zamíří a zadrží dech. Počíná si jako rozený odstřelovač. V okamžiku, kdy se Michael otočí, Vincent vydechne a jedinou kulkou mu prostřelí hlavu. Zlosyn je mrtev, dívka žije a přestřelka končí.

Je úžasné sledovat postavy, které během střelby vyměňují zásobníky a nemají zázračné zbraně s nekonečnou zásobou munice. Je úžasné sledovat herce s takovým nasazením. Ještě dodejme, že Michael Mann používal citlivé mikrofony pro sejmutí autentické a velmi syrové zvukové stopy. Střílelo se slepými náboji a zaznamenaný zvuk již neprocházel žádnou další úpravou. Tento neobvyklý přístup zvýšil dojem z reality rozsáhlé akční pasáže o další úroveň. Výstřely doslova trhají uši a ozvěna, jež se odráží od stěn okolních budov, šroubuje pocit autenticity až na doraz. Říká se, že Nelítostný souboj obsahuje dvě vrcholné, vzájemně naprosto odlišné scény. Tou první je bezpochyby setkání obou hlavních postav v restauraci. Krásná ukázka herectví a bezchybných dialogů. Druhá vrcholná scéna způsobuje mrazení v zádech a zároveň nadšení z bezchybné akce.

Génius v pozadí

Natočený materiál útočil na tříhodinovou stopáž a až na několik drobností dostal Mann do filmu vše, co potřeboval. K takto epicky pojatým dílům bývá zvykem složit i náležitý hudební doprovod stojící minimálně na jednom stěžejním motivu. V případě snímku Nelítostný souboj je tomu spíše naopak. Elliot Goldentgal bývá považován za přemýšlivého skladatele, který se nebrání experimentům. Nikdy se nestal doopravdy slavným, ale jeho práce si zaslouží pozornost a respekt právě pro onu odvahu dělat věci trochu jinak než ostatní. Goldentgal vsadil v tomto případě na atmosférickou hudbu, jež kombinuje elektronické pasáže a vrstvené kytarové plochy. Takzvaný kytarový orchestr, jak si tento postup sám skladatel pojmenoval. Hudba samotná ve filmu spíše podtrhuje konkrétní okamžiky a zesiluje jejich vyznění. Objevuje se znenadání a rázem zase mizí v pozadí. Přesto dokáže zaujmout svou elektrizující atmosférou a geniálním načasováním.

Kriminální odysea

Nelítostný souboj je i přes svou v základu jednoduchou dějovou linku nesmírně epické dílo sestávající z řady témat a menších podzápletek. Masivní pomník plný detailně vykreslených postav, které jsou součástí Mannova operního scénáře. Film se v jeho podání stává melodramatem, jež je až po okraj napěchované zločinem, ale zároveň narušuje klasickou strukturu běžné žánrové podívané. Mann na pozadí pečlivě vystavěné zápletky důkladně zkoumá vnitřní rozpoložení svých postav a skutečnost, jak profesní práce ovlivňuje jejich soukromé životy. Je prakticky nemožné zachytit a rozebrat v několika odstavcích všechny vrstvy tak komplexního filmu, jakým Nelítostný souboj bezesporu je. Zaměřím se proto především na stěžejní motivy a dva ústřední protagonisty příběhu, okolo nichž se točí vše podstatné.

Hned v úvodu je nám představen Neil McCauley, profesionální zloděj. Právě se chystá ukrást sanitku, kterou potřebuje pro nadcházející akci. Střih je čistý a precizní, stejně jako každý pohyb Neila. Vyzařuje z něj vysoká míra sebevědomí a chladná soustředěnost, plně odrážející jeho přísné krédo. „Na ničem ti v životě nesmí záležet natolik, aby jsi to nebyl schopný během 30 vteřin opustit, pokud za rohem ucítíš policii“. Tato věta Neila dokonale charakterizuje a zároveň se stává jakýmsi leitmotivem celého filmu. Mezitím sledujeme přípravu ostatních členů zločinecké skupiny. Chris Shiherlis, Michael Cherrito, Trejo a z vězení čerstvě propuštěný nováček Waingro. Všichni jsou v přesně určený čas na přesně určeném místě a čekají na obrněný vůz, který dle detailně zpracovaného plánu přepadnou. Loupež probíhá hladce. Lupiči ukradnou zhruba jeden a půl milionu dolarů v dluhopisech na doručitele a chystají se opustit místo činu. Jenže psychopatický Waingro bezdůvodně zastřelí jednu ze tří stráží. Po menší prodlevě vyšle Neil gestem nemilosrdný příkaz. Žádní svědci.

Akce byla zdárně dokonána, ale zároveň sledujeme Neila, jehož v autě nečekaně ovládne vztek a tvrdě vyjede na Waingra. Divák si rázem uvědomí, že Neil je sice zločinec, ovšem nikoliv zvrácený vrah, který by lidi zabíjel bezdůvodně. Ukradené dluhopisy patří nečestnému obchodníkovi Rogeru Van Zantovi. Protože dluhopisy má Zant pojištěné, rozhodnou se mu je Neil a jeho společník Nate prodat za 60 % jejich hodnoty, což by vedlo k oboustrannému zisku. Zant naoko souhlasí, ve skutečnosti však chystá podraz. Mezitím se naše parta zlodějů setká v bistru. Po chvilce vytáhnou Waingra na parkoviště, kde jej Neil zmlátí a následně ho chce zastřelit, ale kluzký psychopat využije menší nepozornosti a prchá. V této části Michael Mann pomalu rozjíždí další dvě dějové linie. Příběh podvodníka Rogera Van Zanta a Waingra, který ve volném čase bestiálně vraždí prostitutky.

Separátně s hlavní dějovou linií sledujeme zároveň počínání poručíka Vincenta Hanny. Workoholika, jehož posedlost prací způsobuje erozi v již třetím manželství. Hanna obdivuje preciznost, s níž lupiči provedli přepadení, a upne celou svou pozornost na shromažďování důkazů. Vytrvalá detektivní práce ho přivádí na stopu McCauleyho a jeho bandy. Hanna cítí respekt k inteligenci a promyšlenosti, se kterou Neil přistupuje ke svým protizákonným zakázkám. Jeho obdivu se vyrovná pouze touha prvotřídního zloděje chytit. Neil zatím zkusí uskutečnit obchod s dluhopisy. Na místě setkání čeká zástupce Van Zanta, ale jde o podlou léčku. Na korbě vozu je přítomen i skrytý střelec s jediným úkolem. Neila před jistou smrtí zachrání Chris čekající s odstřelovací puškou na střeše nedaleké budovy. Vytočený McCauley poté zavolá Zantovi a velmi jasně mu vyhrožuje smrtí. Tento telefonát spustí další kolotoč událostí.

Neil si v knihkupectví shromažďuje literaturu o kovech, která mu má pomoci s další, tentokrát vskutku ambiciózní akcí. Krádež cenných kovů. Během četby pozná sympatickou Eady, naváže s ní vztah a tím své životní krédo, nebo chcete-li profesní kodex, podrobí zatěžkávací zkoušce. Hanna prožívá domácí peklo, neboť maximální pracovní nasazení si vybírá daň. Manželka Justine se cítí zanedbaná, jeho nevlastní dcera Charlene vykazuje známky deprese pramenící z nezájmu biologického otce a Hanna neví, kde mu hlava stojí. Nejen, že s Neilem musí hrát náročnou hru na kočku a myš, ale navíc v okolí přibývá brutálně umlácených prostitutek. Po manželské hádce Hanna udělá to, co mu jde nejlépe. Pracuje. Sedne do vrtulníku a křižuje oblohu, díky čemuž si můžeme vychutnat úchvatné panoramatické záběry nočního L.A. doprovázené zkresleným kytarovým sólem. Po dálnici se prohání i detektivy dlouhodobě sledovaný McCauley. Vrtulník dosedne na volné prostranství, Vincent Hanna nastartuje přistavené auto a na dálnici dožene svůj cíl, který za použití majáku zastaví. Možná z pocitu frustrace nad rozpadajícím se vztahem pozve policista svého nepřítele na kávu.

Oba muži sedí v restauraci u jednoho stolu a hovoří. Hovoří spolu o sobě. Hanna přiznává, jak oddanost k práci ničí jeho soukromý život. McCauley popisuje pomíjivost svého nového vztahu, protože profesní kodex ho nutí být neustále ve střehu a v případě potřeby vše opustit. Navzdory společnému sdílení pocitů z jejich osobního i profesního života, ale také oboustrannému obdivu, oba muži tvrdí, že pokud se znovu setkají na místě dalšího McCauleyho zločinu, ani jeden nebude váhat použít zbraň. Je úžasné tuto scénu opakovaně sledovat a zároveň pomyslně skládat poklonu Mannovi, který z nevšedního hereckého setkání jen slepě neprofituje. Záměrně se brání velkému společnému záběru a aktéry natáčí současně za použití dvou kamer, přičemž cyklicky střídá pohledy na oba herce. Mannovi jde o celistvou integritu dané scény, o zachycení síly vzájemného dialogu a převedení oné herecké magie od obou pánů na filmový pás. Kombinace mistrné režie a vyzrálého herectví Al Pacina a Roberta De Nira dělají z této komorní, svým způsobem lehce intimní scény vrchol filmu.

Po přátelském kafíčku snímek nabere tempo a posune několik dějových linií výrazně kupředu. Vyděšený Van Zant naváže spolupráci s Waingrem. Podaří se jim dopadnout člena zlodějské skupiny Treja a mučením z něj dostanou klíčovou informaci o nadcházející akci. Krvavě získané info předhodí proradní práskači policii, výsledkem čehož je brutální přestřelka v centru Los Angeles, kterou jsme si již podrobně popsali v samostatné kapitole. Loupež skončila nezdarem a je jasné, že zbytek zdevastované bandy bude chtít zmizet. Vincent Hanna se zoufale snaží vystopovat McCauleyho dříve, než navždy opustí město a úspěšně předvídá jeho kroky, protože si chytře zjistil totožnost práskačů. Nyní je potřeba svázat všechny volné příběhové konce. Neil, ovládaný hněvem, zavraždí Van Zanta a chce i hlavu Waingra. Ten je ubytován poblíž letiště v hotelu a střeží jej policie. Nate zajistí Neilovi a Eady malé letadlo i s pilotem a prozradí mu polohu Waingra. Tato informace je fatální, protože Neil nedokáže odolat pokušení Waingra zabít. Podaří se mu to za cenu obětování vlastního života.

Michael Mann umí podobně jako Stanley Kubrick předat bezchybně svou vizi hercům, kameramanům i producentům. Díky hlubokému a kolektivnímu pochopení dané látky odvádí každý skvělou práci a divák tak dostává dokonalou ukázku bezchybné mizanscény. Nelítostný souboj exceluje vyjádřením samoty zločinců a policistů prostřednictvím jejich problematických osobních životů. Všechny dílčí prvky jako postavy, scénář a vizuální složka tu bezchybně zapadají do společného tématu, jímž je samota. Neil i Vincent jsou osamělí, i když se denně stýkají s lidmi. Dokonce i přelidněné Los Angeles ztvárňuje Mann jako tichou betonovou džungli plnou neonů protínajících nepropustnou tmu. Dante Spinotti nám ukazuje jedinečné obrazy velkoměsta, které jsme dosud neměli možnost takto vidět. Auto jedoucí po prázdné dálnici, strohý byt odrážející nekonečný oceán za oknem, pozvolna zhasínající letištní světla nechávajíce runway napospas tmě.

Nelítostný souboj místy evokuje klasický film noir. Drsná detektivní rovina, městské prostředí, souhra světel a stínů. Avšak je zde přítomna jedinečná nadstavba v podobě ledově modré palety, jež specifickým způsobem umocňuje posmutnělou náladu filmu. Atmosféru dotvářejí i některé konkrétní momenty, jako v pozadí stojící Neil obrácený k oceánu, se zbraní položenou na stole v popředí, což je výjev, který nápadně připomíná obraz Alexe Colvilla z roku 1967 „Pacifik“. Tento výrazný režijní styl dělá z Nelítostného souboje spíše smutnou operu zasazenou do kruté šachové partie, kde má každý tah své, často tragické následky. Vezměme si za příklad srdceryvný příběh postavy jménem Donald Breedan. Propuštěný trestanec se snaží přizpůsobit normálnímu životu, ale drsně nastavená pravidla systému mu nedávají nic zadarmo, zacházejí s ním jako s týraným zvířetem a nutí jej opět myslet na šikmou plochu. Neil si Donalda pamatuje z vězení a nabídne mu místo řidiče. Bankovní loupež však končí nezdarem a Donald během marného úniku umírá za volantem vozu.

Zprávu o úmrtí sleduje jeho přítelkyně v televizi a velmi ji tato událost raní. Ženy zde vůbec fungují jako mučednice, které svou nahromaděnou bolest vypouštějí formou slz do polštářů. Jsou smutným důkazem toho, jak se na nich neblaze podepisují mužská ega posedlá kariérou, úkoly a neřestmi. Chris holduje hazardu, což ničí jeho ženu. Vincent je posedlý svou práci a odhání tak od sebe Justine. Mladou Charlene zraňuje nezájem vlastního otce a ztělesněné zlo Waingro pro jistotu všechny ženy vraždí. Mezi chlapy je to přesně naopak a mají k sobě blízko. Dobře je to vidět ve scéně, kdy se zloději rozhodují o osudu další rizikové akce, neboť jim je policie na stopě. Neil svého parťáka Michaela Cheritta nezneužívá, ale místo toho se jej snaží odradit: „Tvá žena se o tebe stará, dobře jsi investoval do nemovitostí, na tvém místě bych se na to vykašlal.“ Jenže Michael se nenechá odradit, protože je závislý na adrenalinu stejně jako Chris na hazardu a jako jsou Neil s Vincentem posedlí svými úkoly.

I natolik chladnokrevný profesionál, jakým je Neil, občas zatouží po lásce. Intenzivní je v tomto ohledu scéna s hromadnou večeří. Neil a jeho parťáci s rodinami sedí v restauraci u velkého stolu a spokojeně se baví. Stačí pozorovat souhru mezi herectvím De Nira a pohybem kamery, aby nám naplno došel účel této scény. Kamera zabírá falešné úsměvy a strojené reakce Neila, přičemž jeho oči bez ustání sledují spokojené interakce mezi manželkami, dětmi a jejich otci. Neilovu tvář náhle zaplaví vlna smutku. Uvědomuje si, že tito lidé nejsou tak osamělí jako on. Touží po tom, co mají. Chce sdílet lásku, štěstí a blízkost milované osoby. Proto se zvedá a volá Eady, čímž poruší svůj kodex a z lásky na jednu noc se vyvine vztah. Ostatně, Neilovo pravidlo o 30 vteřinách jej neustále ovlivňuje a jeho důležitost vidíme ve třech klíčových scénách.

Poprvé během noční loupeže, když se ozve podezřelý zvuk. Neilova tvář náhle zbystří a ukrytý Vincent se svým týmem čeká na jeho reakci. Trvá to 30 vteřin, než se Neil rozhodne přerušit akci a odejít. Podruhé, když dostane informaci, kde se Waingro nachází. Neil ve fantasticky nasnímané sekvenci projíždí bíle nasvíceným tunelem a divák skrze De Nirovu vynikajícímu herectví vidí těžký rozhodovací boj. Vše nám zprostředkuje pouze hra obličeje. Bez jakéhokoliv dialogu se Neil během 30 vteřin rozhodne porušit své pravidlo a zatočí. Tato spalující touha po pomstě ale nakonec vede k jeho smrti. Poslední „30 sekundová“ scéna následuje po zabití Waingra. Neil jde k Eady, ale v davu najednou spatří Vincenta. Opět bez jakéhokoliv dialogu sleduje střídavě Eady a Vincenta. O 30 vteřin později se otočí a utíká, aby svou lásku nedostal do problémů. Nejromantičtější scéna filmu zastihuje Neila v okamžiku, kdy se vzpamatuje a opět se řídí svými pravidly, ale už je pozdě.

Vincent Hanna mu už v restauraci tvrdil, že pokud ho bude muset zabít, tak jen velmi nerad. Náhle je to tady a život Neila ukončuje několik projektilů vpálených do hrudi. Vincent zastřelí jediného muže, kterého si váží, rozumí mu a nemá z toho žádnou radost: „Říkal jsem vám, že už se tam nikdy nevrátím,“ vysloví z posledních sil Neil. Vincent k němu pomalým krokem přistoupí a odevzdaně odpovídá: „Jo.“ Následně si oba podají ruce a kamera v detailu zabere Vincenta, jak truchlivě hledí do noci. Úžasný moment pro herectví Al Pacina, protože prostý pohled do jeho očí nám předá veškeré potřebné emoce. Tohle nebyl jeho záměr. Vincent Hanna chtěl Neila McCauleyho chytit, ne jej zabít. Na druhou stranu, Neil by raději zemřel, než aby se vrátil do vězení. Pro obě postavy je to tragický konec. Nadpozemská skladba „God Moving Over the Face of the Waters“ nabírá na intenzitě. Poslední společný záběr na oba muže ve středu obrazu je dokonale hluboký a intenzivní. Nejdojemnější podání ruky v historii filmu představuje skutečnou audiovizuální poezii.

Léty prověřená kvalita

Nelítostný souboj dokázal relativně krátce po své premiéře, datované na 15. prosinec roku 1995, vydělat společnosti Warner Bros více než trojnásobek svého rozpočtu, který činil šedesát milionů dolarů. Nemusíme si tu nic nalhávat. Do kina tehdy lidé v houfech proudili především kvůli do nekonečna opakovanému marketingovému lákadlu těžícímu z přítomnosti dvou hereckých legend v jediném filmu. Avšak nebýt úspěchu Posledního mohykána, získal by režisér Al Pacina a Roberta De Nira do svého projektu s podstatně většími obtížemi, jestli vůbec. Kritika na film od počátku pěla oslavné ódy a považovala ho oprávněně za nesmírně komplexní a inteligentní dílo. Popularita a obliba Nelítostného souboje roste s každým dalším rokem. Snímek například částečně ovlivnil podobu populární hry Grand Theft Auto lll od vývojářského studia Rockstar games.

Značnou inspiraci ve filmu nalezl i režisér Christopher Nolan během příprav komiksového opusu Temný rytíř (2008). Přestřelka v ulicích Los Angeles je zase pravidelně vzývána jako jedna z nejlepších ve filmové historii. Přirovnává se k legendárním akčním výjevům, jaké nabízí třeba závěr filmu Divoká banda (1969), finální krvavé inferno v gangsterce Zjizvená tvář, kácení stromů ze sci-fi klasiky Predátor (1987) nebo masakr ve vstupní hale z kultovního Matrixu (1999). Bohužel, scény detailního bankovního přepadení a útoku na obrněné vozidlo, jaké Nelítostný souboj předkládá, už se pokusila napodobit celá řada skutečných zločinců po celém světě, z nichž mnozí za svou troufalost zaplatili vlastním životem. Inu, za blbost se platí, že?

Bezedná hloubka

Zbývá ještě mnoho témat, o nichž jsem v souvislosti s tímto kriminálním monolitem nemluvil. Chris a smutné vyústění jeho příběhu, pokus o sebevraždu Vincentovy nevlastní dcery, nevěra Justine jakožto zoufalý pokus o ukončení manželského svazku. A co všechny ty drobné detaily, které nám ledacos napovídají o povahách a minulosti některých postav? Značí snad specifické tetování na tělech Neila a Chrise, že oba sloužili v armádě? Jistě by to s ohledem na některé konkrétní scény dávalo smysl. Neil nosí permanentně šedé obleky, kdežto Vincent černé. Máme to chápat tak, že má zástupce zákona Vincent daleko problematičtější a temnější povahu, než zločinec Neil, kterého můžeme vnímat jako dokonalý symbol úspěchu? Nelítostný souboj je zkrátka impozantním, elegantně natočeným snímkem složeným z mnoha vrstev, o němž by se daly vést mnoha hodinové diskuze. Mistrovské dílo zahalené do nočních stínů. Mimořádná studie symbiotického vztahu dobra a zla, nad nímž film bez ustání zasmušile medituje.